S Mirem jsem se setkávala přibližně tři týdny. Od prvního okamžiku se mi zalíbil, ale měla jsem pocit, že si spolu nemáme co říct. O to větší překvapení bylo, když jsme si začali rozumět stále více a mě pomalu lámal pocit zamilovanosti.
Při tématu vztahu však začal stále couvat. Dedukovala jsem tak, že není připraven a potřebuje víc času. „Prosím tě, netiskni na pilu. Bereš to příliš zhurta,“ odpověděl mi na jemné náznaky toho, jak chce trávit budoucnost. Myslela jsem si, že jsem příliš nedočkavá, případně, že mě považuje za jednu z těch zoufalých žen, které silou mocí chtějí nanominovat k muži a založit s ním rodinu. „Moje ex byla taková a upřímně odplašilo mě to. Nesnášel jsem to a mám na to averzi,“ vysvětloval mi stále mírněji a mně začala blikat červené světélko. Přesto jsem si však myslela, že chyba je ve mně a měla bych být prostě víc trpělivá.
Nečekaný šok
Táhli jsme se přibližně tři měsíce, když jsem se jednoho večera opila s mou nejlepší přítelkyní. „Když já nevím… jak na tom jsme. Setkáváme se, spíme spolu, ale nikdy se mnou neplánuje nic jiného. Vidíme se jen tehdy, když on chce,“ začala jsem jí plakat, načež ona navrhla, abych mu napsala. Udělala jsem to, ale neodepisoval. Tak jsem mu napsala zase a zase, dokud mi nepřišla zpráva – jsem s kámoši ven, nemůžu…
„Víš co pojď, jedeme do města. Kristián je vlastně s ním, vím kde je,“ řekla mi a vyrazili jsme. K mému překvapení při něm seděla holka, která se k němu měla víc než já. Po chvilce ho začala objímat a začali se líbat. Když mě uviděl, ani ho nehlo. O pár dní na to mi řekl, že vlastně nemám proč žárlit, vždyť mezi námi nic není… a já jsem si uvědomila jedno – pokud někdo nedá jasně najevo, jak se ke mně má, nebudu mu věnovat všechen svůj čas.
